Často skloňovaná média jsou dokonalým příkladem. Od pohledu nepřináším nic nového, ale zkusme se na to podívat trochu jinak. Jak často dnes v časopisech vidíme titulky se slovy jako krize, extrémista, korupce a v televizi slyšíme o levici, pravici nebo pravdě. Jsem přesvědčen, že každé z nich má pro jednotlivce výnamnou hodnotu, která vychází z našeho vnímání světa.
Kromě zmíněných nálepek, o kterých ještě bude řeč, můžeme za tradiční formu ovlivňování považovat tzv. binární opozici. Její fungování vysvětluje Jan Jirák v knize Úvod do studia médií: „...jsou to protikladné pojmy či koncepty, které lze vyčíst z textu, obvykle pomocí kontrastujícího uspořádání slov či jiných výrazových prostředků. (...) Často je možné hledat a nalézt obrazové či jazykové prvky, které patří k jedné či druhé straně opozice – a často pochopitelně naznačují souhlas či nesouhlas s tou či onou stranou.“ (Barrister & Principal 2001) Skrze binární opozici je nám tedy pomocí kontrastů předkládáno pojetí dobra a zla v podání toho, kdo za sdělením stojí, a to je obvykle redakce.
Redaktoři se dnes snaží prosadit a zaujmout. Je naprosto běžné, že se neštítí ohýbat si, pro nás důležitá, slova podle své potřeby a vytvářet rádoby fenomény a nálepky. Přesně tímto způsobem se pak snadno manipuluje lidmi, protože problémy se bagatelizují a vznikají o nich unáhlené soudy.
Stačí se ohlédnout do minulosti dvacátého století, která je spojena s nacismem. Vezměme v úvahu, že dnes se hovoří o krajně pravicové ideologii. Pravdou ale je, že nacismus vznikl ze slova nacionální socialismus, který je typický pro levici. Je zkrátka snadné vynášet soudy cizích lidí a zprofanovat co se dá.
My, příjemci, ke kterým se každé ze sdělení dostává, jsme pod nátlakem. Sériózně tvářící se média nám formují pohled na svět a servírují vlastní ideologii, kterou vytvářejí žádané stádo. Tohle není žádné postesknutí si nebo sebelítost, ale spíše tragická realita. Je smutné, jaký tlak je na nás čtenáře a diváky vyvíjen. Problém ale spočívá v tom, že taková forma se osvědčila.
Nikdy neobsáhneme celou paletu společenského dění a ve chvíli, kdy aktuální problematice nerozumíme, je snadné přijmout názor třetí strany, protože kdo nemá názor, je postaven do pozice bezpáteřníka. (A jsme zase u nálepek). Když pak přijde na osobní setkání s daným problémem, řešíme ho s přejatými předsudky. Sami však žádnou zkušenost dosud nemáme.
V psychologii se hovoří o labellingu. Jedná se o situace, kdy lidé dostávají nálepky, ale přitom si je nezaslouží. Jestliže se však situace vystupňuje, je z jejich strany přirozené podlehnout své nálepce a splnit očekávání, které je na ně uvrženo. Kdo by měl také chuť se pořád snažit, když svůj názor uspěchaní soudci nezmění.
Ergo - výsadní právo na první dojem patří nám, tak si ho nenechme kazit kariéristickými redaktory, kteří by rádi manipulovali. Zahoďme předsudky a stereotypní chápání stranou, zbrklé posuzování není žádoucí. Dejme šanci osobním zkušenostem. Ne nadarmo se říká „Nesuď a nebudeš souzen“.
Díky!